Ať se nám to líbí nebo ne, tradicí, zvyklostmi a místní kulturou jsme obklopeni v podstatě od narození. Začíná to už tím, kde se vlastně narodíme – zatímco u nás je běžné rodit v nemocnicích za asistence celého týmu lékařů a sester, kdy se porodu mnohdy účastní i otec dítěte, v jiných zemích se jedná o velmi privátní záležitost, které je přítomen kromě rodičky pouze jeden nebo pár lidí, často vyškolených k tomu, aby se dokázalo o vše postarat.
Je pak zajímavé pozorovat, že když dospějeme, tak onu kulturu, ve které jsme vyrůstali, v podstatě přijmeme za vlastní, a aniž bychom si to uvědomovali, stane se součástí naší osobnosti. To mimo jiné také znamená, že se staneme v tomto ohledu poněkud zaujatými a přestaneme vidět nebo vnímat její stinnější stránky, které nezávislý člověk vidí. Typickým příkladem mohou být Velikonoce a typická velikonoční pomlázka, nebo třeba vánoční prodej kaprů v kádích. V obou případech se jedná o tradice, které jsou u nás již velmi dlouho a které místní omlouvají, ačkoliv nad nimi cizinci jen nechápavě kroutí hlavou.
Proč tomu tak ale je? Asi nikoho nepřekvapí, že psychologové se touto záležitostí zabývali, a zjistili, že odpověď je vždy stejná bez ohledu na to, ze které části světa člověk pochází a kde vyrůstal. V zásadě platí, že děti se učí rozeznávat mezi správným a špatným jednáním pozorováním svého okolí. Když tedy vidí již od narození tyto zvyky a tradice, aniž by bylo vystaveno nějakým jiným, pak je pochopitelné, že je přijme jako základní normu – něco, co je dobré a správné.
Zde bychom se měli zamyslet nad tím, zda je to skutečně správný přístup. Faktem totiž je, že žádná kultura, ať už je kdekoliv na světě, není bez poskvrnky. Když se na ni podíváme kritickým okem, vždy najdeme něco, co nám bude vadit. Proto bychom měli přestat považovat tu naši za nejlepší a poměřovat podle ní ostatní – jen tím ukazujeme svou zaujatost.